Pay Osteo

HORSEMANSHIP

Využití poznatků v oblasti etologie koní při jejich výcviku

ÚVOD

Koně a poníci tvoří nedílnou součást naší historie a jen těžko si lze představit, jak by si bez nich člověk v minulosti poradil. Bohužel jsme ale dospěli do doby, kdy koně ztrácí svoji původní důležitost. Dnes se již jen zřídka setkáme s využitím koňské síly v zemědělství, v armádě nebo při přepravě lidí a nákladů. V moderní společnosti se rozmáhá trend vlastnit koně buď pro rekreační účely a hobby sport, nebo jako prostředek k vydělávání peněz v závodech a na soutěžích, případně při uplatnění v chovu. Až příliš často je k vidění, jak krutě dokáží lidé s koňmi zacházet, ať už proto, že jim to činí jakési zvrácené potěšení, nebo jen z důvodu neporozumění. Naštěstí se ale před pár lety objevila revoluční metoda výcviku, zvaná Natural Horsemanship, čili přirozené partnerství jezdce a koně. Zrodila se pod rukama Pata Parelliho a zejména pak Montyho Robertse, který jako dítě pozoroval divoké mustangy v okolí ranče svých rodičů a pochopil, jakým způsobem spolu komunikují. Dnes své zkušenosti předává milionům lidí, kteří touží po dobrém vztahu se zvířetem, založeném nikoliv na strachu a donucení, ale na respektu a touze následovat.

Stejně jako většina těch, co se rozhodli horsemanship vyzkoušet, jsem o něm zpočátku pochybovala, ale když jsem si pečlivě prostudovala literaturu, videa, fotky a jiné zdroje a promluvila si s někým, kdo tuto metodu úspěšně aplikoval, pozvolna jsem změnila názor. Bohužel v té době jsem neměla k dispozici koně, se kterým bych mohla pracovat, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se nadále věnovat teorii. Když se ale situace obrátila a já dostala do rukou devítiletou týranou klisnu Vanesu, začala jsem s přirozenou komunikací a výcvik touto metodou mi přinesl v krátké době překvapivé pokroky.

Na těchto stránkách bych chtěla alespoň stručně popsat život divokých a zdivočelých koní, způsob, jakým spolu komunikují a hlavně výsledky, které mi přinesla snaha porozumět jejich složitému jazyku.

KŮŇ A ČLOVĚK

Koně a lidé spolu žijí a pracují již po staletí, a protože je nepravděpodobné, že by se lichokopytník, ač je velmi inteligentní, naučil mluvit lidskou řečí, museli jsme se my naučit rozumět jemu. Ve většině knih o koních, určených pro začátečníky, naleznete základní pomůcky o prostředcích, kterými se s námi snaží dorozumět. Při hlubším zájmu o tuto problematiku se ale vynořují fakta, kterým se nepřikládá dostatečný význam. Krom těchto „jazykových bariér“ je pro mnohé jezdce těžké vcítit se do chování jejich koně. Je nutné si uvědomit, že pracují se zvířetem, které si úlekem, útěkem a snahou držet se s ostatními po miliony let zachraňovalo život, takže trestat koně za jeho přirozené chování je nesmyslné a takové počínání mívá většinou opačný účinek – kůň se s jezdcem necítí bezpečně a snaží se prchat od něj. Správný přístup naopak přiměje koně, aby člověka považoval za spolehlivého vůdce a byl ochoten se připojit do jeho malého dvoučlenného stáda. Pokud se potlačuje koňská přirozenost, ať už aktivně, například bitím, nebo pasivně, zavíráním zvířat do malých boxů, dochází ke vzniku zlozvyků a různých psychických bloků. Ty lze později jen těžko odstranit.

Těkavost a útěkovost

Kůň je od přírody prchající kořist, naproti tomu člověk plní roli predátora. To se nezanedbatelně projeví v tom, že člověk nejprve reaguje vyvíjením nátlaku zatímco kůň se snaží před domnělým nebezpečím uprchnout. Cítí-li se pak zahnán do kouta, začíná kůň kousat nebo kopat.

Ve volné přírodě byl ten nejrychlejší a nejvytrvalejší jedinec ve stádě dobře vybaven pro přežití ve světě plném predátorů, ale nemohl přežít, pokud se nerozběhl. K tomu ho donutila až jeho těkavost, vlastnost důležitá pro evoluci, ale proklínaná mnoha jezdci a ošetřovateli. Zvíře má tendenci dát se na útěk před jakýmkoliv náznakem útoku šelmy, protože je lepší stokrát utíkat zbytečně, třeba před igelitovým pytlíkem ve křoví, než jednou zůstat stát a nechat se sežrat. Lekavost je samozřejmě omezována vývojem. Koně s nedostatečnou schopností habituace, tedy přizpůsobení se životnímu prostředí, zemřeli vyčerpáním z neustálých úprků před neškodným šustěním suchého listí. Ti, kteří se habituovali příliš rychle, si zvykli na okolní podněty natolik, že nedokázali rozlišit skutečné ohrožení. Dnes v jezdeckých stájích stojí povětšinou koně citliví, ne však přecitlivělí.

Problém tkví v tom, že člověku s nedokonalými smysly připadá tato normální citlivost stále příliš velká, protože často ani netuší, z jakého důvodu se kůň polekal, nebo si nedovede uvědomit, jak odlišně kůň své okolí vnímá. Potom dochází k nepříjemným incidentům, kdy polekané zvíře obvykle uskočí do strany (bez ohledu na to, zda vedle něj někdo stojí), nebo se dá na zběsilý útěk (aniž by bral v úvahu jezdce na svém hřbetě). Trestání v takové situaci vždy jen přispěje k umocnění strachu; nejlepší způsob, jak se s podobnými problémy vyrovnat, je přesvědčit koně, že s vámi je v největším bezpečí a není proto třeba utíkat. Dalším důležitým pilířem takové práce je ale i pochopení koňského světa a vnímání, které se od našeho liší nejen kvůli rozdílnému vývoji způsobu života, ale rovněž vinou nezanedbatelných rozdílů ve fyziologii smyslových orgánů.

ZRAK

 - při útěkových reakcích je zrak spolu se sluchem nejdůležitějším činitelem

- předměty v zorném poli koně se mu zdají větší, než jsou

- s největší pravděpodobností koně vidí barevně, přičemž žlutá barva je pro ně nejvýraznější

- zorné pole koně zabírá až 350°, přičemž pouze 65° může kůň sledovat oběma očima; zbylých 285° vidí kůň bez hloubkové ostrosti, takže může snadno dojít například k záměně stínu s dírou v zemi

- koňská zornice a celá oční bulva je podélná, takže nemůže zaostřovat změnou tvaru části oka tak, jako lidé; kůň hlavu zvedá, když se dívá do dálky a naopak sklání, chce-li zaostřit na blízký předmět

Zorné pole koně a kočkovité šelmy

SLUCH

- koňský sluch je mnohem citlivější než lidský

- koně vnímají zvuky o frekvenci 55 Hz – 35 kHz

- ušní boltce jsou pohyblivé nezávisle na sobě v rozsahu 180°, koně dokážou zaměřit zdroj zvuku i na velkou vzdálenost

- kůň je velmi citlivý na tón, rytmus a melodii lidského hlasu a dokáže spolehlivě rozeznat jakoukoliv odchylku, poukazující na změnu nálady jezdce

- pokud je kůň např. ve tmě nebo v mlze nejistý, frkne nozdrami a podle ozvěny se lépe zorientuje

ČICH

- spolu se sluchem hraje díky své citlivosti důležitou roli při odhalování jiných zvířat, například šelem

- předpokládá se, že mimo jiné i pomocí čichu dokáží koně vždy najít cestu domů

- nového koně ve stádě ostatní jedinci vždy důkladně očichají a jeho pach si zapamatují bez ohledu na to, je-li jim příjemný či nikoliv

- pomocí čichu se koně dokáží snáze vyvarovat požití jedovatých rostlin 

JACOBSONŮV ORGÁN

- zejména u hřebců lze často spatřit, jak zvednou horní pysk a silně nasají vzduch do čichochuťového orgánu, analyzujícího molekuly pachů ve vzduchu; této činnosti se říká flémování

CHUŤ

- jak koně vnímají různé chutě nebylo ještě příliš prozkoumáno, ale s největší pravděpodobností dávají přednost sladké před hořkou (jedovaté rostliny mají často nahořklou chuť)

HMAT

- koně jsou velice citliví na veškeré doteky a dokáží dobře ovládat skupiny podkožních svalů, například při odhánění dotěrného hmyzu

- hmatové brvy v okolí tlamy slouží ke zkoumání blízkého okolí a podle nejnovějších teorií díky nim kůň dokáže odhadnout i rychlost pohybu

Mimika, gestika a zvuky

Většina začátečníků se v náladě koně orientuje hlavně podle polohy ušních boltců, jejíž přibližný význam se dá i s názornými ilustracemi nalézt ve většině knih o koních, určených laikům. Ti zkušenější dovedou také číst zvířeti v očích. To je metoda těžko popsatelná a nelze se ji nijak teoreticky naučit. Lidé, kteří chtějí svého koně skutečně chápat, však rozumí každému jeho gestu, i tomu nejnepatrnějšímu. Pokud dokáže člověk skutečně vnímat i jemné náznaky toho, co se mu jeho kůň snaží sdělit, je na nejlepší cestě toto sdělení i pochopit a postupně se naučit koni také srozumitelně odpovědět.

Jak jsem již naznačila, nejpatrnějším ukazatelem rozpoložení je u koně postavení uší. Pokud jsou uši pevně přitisknuty k týlu a přidá se celková strnulost, znamená to, že kůň je rozzlobený a připravený kousat či kopat. Někdy není přilnutí boltců tolik výrazné – v takovém případě je zvíře spíše rozladěné. Při útoku se pak ke sklopeným uším přidá ještě viditelné oční bělmo*, případně vyceněné zuby.

Rozzlobený pony

Mírně rozladěný shagya arab

Hřebec se agresivně brání

*Pozor, u některých plemen může být bělmo viditelné neustále, což je dáno vyšlechtěným typem a jeho plemenným standardem. Patří sem například appaloosa.

Jsou-li koňské uši uvolněné a skloněné mírně nazad nebo do stran, zvíře je klidné a odpočívá nebo spí. Schopnost koně spát ve stoje tkví ve stavbě nohou. No kostech jsou zvláštní „háky“, do kterých zvíře dokáže zaklesnout napnutou šlachu a tím udržet nohu nataženou. Pokud se však šlacha příliš protáhne, může dojít k samovolnému zasekávání za hák například při chůzi – vzniká syndrom „kohoutího kroku“, kdy kůň prudce zvedá nohu až k břichu, aby uvolnil zaseknutou šlachu.

Klisna hlídá hříbě přitom jedním uchem monitoruje okolí

Pro arabské plnokrevníky je napjatý postoj a vysoká citlivost typická

Mnoho se dá vyčíst také z celkového postoje. Stojí-li kůň se skloněnou hlavou a jednu zadní nohu má opřenou jen o špičku kopyta, pouze neškodně odpočívá. Pokud má ale hlavu pozorně zvednutou a pohybem uší sleduje, jak se kolem něj člověk pohybuje, může být odlehčená noha zbraní, připravenou k útoku. Když se kůň něčeho bojí a nechce se k děsivému předmětu nechat přivést, strká přední nohy před sebe jako brzdy, zvedá hlavu, přičemž odhaluje část bělma, zadní nohy podsunuje pod tělo, aby se mohl co nejrychleji odrazit a dát se na útěk. Prudké vydechování je doprovázeno rozšířením chřípí. Při náhlém úleku kůň uhýbá nejprve hlavou. Vyhodí ji do výšku a obloukem pryč od nebezpečí, pokud chce utíkat, doprovodí tento manévr ještě mírným vzepnutím a pootočením se na zadních nohou ve směru plánovaného útěku. Někdy se lze setkat s obrannou reakcí, kdy kůň uhýbá například před mávajícím bičíkem, couvá a přitom občas vyrazí zuby nebo naznačovaným vzpínáním proti nebezpečí. Jen zřídka však dochází ke skutečnému útoku. Postupným výcvikem je pak možné koně naučit vzpínání na povel.

Hrabání přední nohou, které lze koně rovněž snadno naučit, je známkou nedočkavosti, někdy žebráním o pamlsek a při krmení vyjádřením obavy z odebrání krmiva.

Existuje řada dalších gest, kterými se koně dorozumívají. Patří mezi ně třeba pohazování hlavou a vyhazování za běhu jako vyjádření přebytku energie, prudké mrskání ocasem, které kromě odhánění much může naznačovat nervozitu, nebo otírání se hlavou o člověka, podle kterého lze usoudit na pozitivní vztah koně k jezdci. Může se rovněž stát, že kůň svého ošetřovatele během čištění okusuje – není to nedostatkem potravy, ale přirozeným nutkáním považovat člověka za jiného koně. I když je tím vyjádřena spokojenost a kladný vztah, je třeba mít se na pozoru a udržet si respekt ze strany zvířete.

Ve volné přírodě si koně okusují oblast kohoutku, kde se sami nedovadou podrbat

Co se týče zvukové komunikace, nehraje u koní tak důležitou roli a je relativně málo prozkoumaná. Filmoví režiséři se evidentně v chování těchto zvířat příliš nevyznají, jinak by totiž nebylo v prvních deseti minutách průměrného westernu slyšet koňské ržání častěji než v koňském stádě o dvaceti či třiceti koních za celý den. Ve skutečnosti jsou to lovení býložravci, takže se přirozeně snaží omezit hlasovou komunikaci na minimum, aby k sobě nelákali šelmy. Přesto však rozmanité frkání, ržání, klapání zuby a kvičení může znamenat mnoho věcí. Snad nejčastěji je slyšet „volání“ – hlasité, táhlé ržání, kterým se ozývá osamělý kůň, ztracený od stáda, nebo třeba jen ponechaný ve stáji, zatímco ostatní koně jdou na vyjížďku. Je to otázka, na kterou zvíře očekává adekvátní odpověď s ujištěním, že ostatní jsou nablízku. Výrazná je i komunikace matky a hříběte, nejrůznější řehtání, kterým klisna na svého potomka volá a kterým jí mládě odpovídá. Někdy se chtějí jen najít, aby věděli, že ten druhý je po ruce, jindy se vzájemně přivolávají. Hříbě má ještě jeden typický projev – klapání zuby, výraz submisivity vůči dospělým koním. Když kůň spatří nebezpečí, varuje ostatní. Varovné zvolání bývá hlasité a krátké, případně sestává ze série kratších zvuků, vyzývajících stádo ke shromáždění a útěku. Klisna, odhánějící příliš dotěrné hřebce obvykle hlasitě a vysoce vyjekne. Takové kvičení a vrčení znamená hrozbu a koně jím odhánějí ostatní zvířata. Často je slyšet při krmení, kdy koně kopou do stěn boxu a cení na sebe zuby. Naopak má-li radost z návratu oblíbeného druha do stáje, z krmení a nebo příchodu ošetřovatele, řehtá kůň krátce a hlubokým hlasem. Dalším typickým zvukem je frkání, jímž se koně vzájemně ujišťují o své přítomnosti a ve stádě se tak uklidňují, někdy používají ozvěnu vlastního frknutí k prozkoumání terénu a jindy se jen potřebují zbavit prachu v dýchacích cestách. Hluboké vydechnutí vyjadřuje spokojenost, například při odsedlání po tréninku.

Jakmile se jezdec naučí všímat si takových signálů ze strany svého koně, a také je správně rozšifrovat, je na půli cesty k vytvoření pevného pouta mezi člověkem a zvířetem. Je ale třeba umět nejen porozumět, ale také odpovídat, a aby byly odpovědi srozumitelné, nesmí se příčit koňské logice. Proto je třeba znát sociální život koní a do určité míry se mu přizpůsobit.

ŽIVOT VE STÁDĚ

  Pro mnohé druhy býložravců, představujících kořist velkých šelem, je typické žít ve skupinách. U druhů, patřících do řádu kopytníků, se pak jedná téměř o pravidlo. Ve skupině žijí všichni koňovití, nosorožec tuponosý (ostatní druhy nosorožců žijí samotářsky), většina prasat, hroši, tvořící jen dočasná stáda, lamy, velbloudi a téměř všichni jelenovití, stáda tvoří také žirafy a velká většina turovitých, kam patří i antilopy. Takto velká oblíbenost skupinového života naznačuje, že z evolučního hlediska je pro jedince výhodnější podřídit se většině, než vést život na vlastní pěst. Víc očí, uší a citlivých chřípí dokáže mnohem rychleji zaregistrovat predátora, hromadný útěk útočící šelmu mate, odpadají problémy s hledáním partnera pro rozmnožování atd. Zkrátka výhody rozhodně převažují nad zápornými stránkami stádnosti.

Některá stáda fungují na principu podřízení menšiny většině, jiná mají vůdčí skupinu (například u buvolů vedou stádo samice), ale ty nejlépe zorganizované skupiny jsou řízeny určitými vůdci a ctí přísnou hierarchii. Taková jsou stáda kertaků a zdivočelých koní.

V koňském stádě patří každý jedinec do určité „kasty“. Skupinu vede obvykle klisna, často ta nejstarší a nejzkušenější. Ta rozhoduje, kam se vydají za potravou a za vodou, někdy ukázní ostatní členy stáda a stejně jako ostatní klisny i ona plní roli pokračovatelky rodu. Na vůdčí kobylu si nesmí nikdo dovolovat, protože je ochotna svoji privilegovanou pozici tvrdě bránit. Další klisničky mohou být buď oblíbenkyně své vůdkyně – v takovém případě se těší její přízni a ochraně, nebo jí nejsou právě sympatické. Pokud se vůdčí klisně nějaká jiná nelíbí, bude se vůči ní chovat agresivně a může ji dokonce vyhnat ze stáda.

Ve výjimečných případech a situacích se nadvlády ujímá vůdčí hřebec. Stává se to zejména, když chce odehnat své stádo od jiných hřebců, kteří se ocitli v nebezpečné blízkosti. Rovněž pokud vznikne nové stádo, složené ze skupinky osamocených klisen a obvykle mladého nezkušeného hřebečka, mívá roli vůdce samec. Kromě ochrany před jinými hřebci a šelmami je dalším úkolem nejsilnějšího hřebce stáda odhánět své dorostlé syny, když se pokoušejí naléhat na jeho klisny. Vyhnanci pak tvoří drobné skupiny, ve kterých se učí bojovat a hledají zatoulané klisny, jež by si mohli přivlastnit.

Pokud je alfa samec poražen v souboji, musí si nový hřebec získat přízeň vůdčí klisny, jinak nemá ve stádě téměř žádné společenské postavení.

Malá hříbata jsou stádem chráněna a dospělými koňmi tolerována, ačkoliv byly zdokumentovány případy, kdy kůň zaútočil na hříbě z jiné skupiny.

Životní cyklus jedince

Když je klisna březí a cítí, že se blíží hřebení, ve většině případů odejde na několik hodin, ale i dnů od stáda, aby mohla porodit v klidu. Hříbě olíže, překousne pupeční šňůru, pozře placentu a jakmile se mládě postaví na nohy, pomůže mu najít struk a kojí. První mléko – kolostrum, tedy mlezivo, obsahuje důležité látky pro imunitní systém a podpoření odchodu smolky ze střev. Jakmile matka uzná za vhodné, vrátí se s hříbětem ke stádu. Nově příchozího si všichni členové stáda očichají a zapamatují si jeho pach. Když je mláděti půl roku, přestává mít potřebu mateřského mléka. Koně chovaní v zajetí se v tomto věku obvykle odstavují, v přírodě může klisna kojit déle. V jednom roce věku se domácí koně většinou zcela oddělují od matky a často se jako ročci i prodávají, protože je ostatní koně dostatečně naučili správnému chování a dosavadní majitel, byl-li zodpovědný, koně seznámil s ohlávkou, voděním, zvedáním nohou a jinými důležitými činnostmi. Pro divoké koně je tento věk rovněž obdobím učení. Musí pochopit, jak se mají chovat k nadřazeným jedincům a jak přijímat tresty, hřebečci se prostřednictvím hry zdokonalují v boji, nacvičují vznosný klus, kterým budou moci v dospělosti upoutat klisnu. Mladé klisničky mají zase hodně práce s odháněním dotěrných nápadníků. Když pohlavně dospějí, bývají dříve či později oplodněny vůdčím hřebcem. Pokud se o takovou aktivitu začnou snažit dorostenci, dospělý hřebec je vyžene ze stáda. Někdy jen dočasně, aby dal najevo svoji moc, jindy natrvalo. Tito vyhnaní hřebečci pak tvoří jakési mládenecké skupiny, toulají se po krajině a hledají klisny, které nehlídá žádný oponent, nebo alespoň slabý soupeř. Když alfa samec zestárne a není již schopen hájit své stádo, je mu ukradeno některým mladším. Stejně tak si hřebeček může přivlastnit i stádo opuštěné, jehož bývalý vůdce zahynul kvůli stáří, nemoci, zranění, nebo se stal kořistí nějaké šelmy. Co se týče vůdčích klisen, jejich role se často předává z generace na generaci, nebo se novou vůdkyní stane klisna nejsilnější, nejmoudřejší a velmi často i nejoblíbenější.

Neměnné vzorce chování

Metoda Natural Horsemanship využívá toho, že se koně v určitých situacích chovají stejně. Člověk tedy může pro koně srozumitelným způsobem podnítit požadované chování. Konkrétně se jedná o situaci, kdy nadřazený jedinec vyhání ze stáda jiného koně a po chvíli jej zve zpět. Kůň samozřejmě nechce zůstat osamocený a tak nabídku přidat se ke stádu ochotně přijímá.

Když chce dominantní kůň odehnat jiné zvíře, sklopí uši, dá hlavu k zemi a předstírá útok. Jako útěkově orientované zvíře se druhý kůň skutečně prchne, ale od stáda se nevzdálí. Pomocí signálů, jako je například olizování pysků nebo mírné sklánění hlavy, začne vyhnanec žádat o svolení vrátit se ostatním a dominantní kůň, pokud souhlasí, se k němu postaví bokem a uvolněným postojem bez nepřátelských projevů mu dá najevo, že se smí přidat. provinilec pak nejčastěji přijde k druhému koni a jemně se ho dotýká nozdrami, jakoby na znamení omluvy.

Tohoto zdánlivě jednoduchého vzorce se musí člověk držet, aby koně přesvědčil, že se k němu má přidat. A právě na tomto nenásilném a dobrovolném následování člověka koněm je založen celý Horsemanship.

HORSEMANSHIP

Jak bylo již řečeno, Natural Horsemanship je způsob výcviku koně, při kterém s ním člověk komunikuje tak, aby forma komunikace byla přirozená a srozumitelná. Aby toho bylo dosaženo, je třeba se v některých ohledech přizpůsobit. Proč ale ne? Koně se nám rovněž přizpůsobili, a to tak výrazně, že se člověku ani nechce věřit, že ta zvířata, zvyklá žít na rozlehlých pláních mohou být spokojená v malé stáji, místo aby si chránila hřbet před útoky kočkovitých šelem, nechají na sebe člověka nasednout a tolerují, když je kope do boků a škube jim v hubě kusem kovu, ba dokonce s ním i skáčou přes překážky, což není pro koně nijak přirozená činnost. Tak proč by se i lidé nemohli nepatrně přizpůsobit a stát se partnery a vůdci svých koní, nikoliv jejich mučiteli a vězniteli?

Principy

Základním stavebním kamenem celé metody přirozené komunikace je tzv. napojení (původní anglický termín Join Up), ke kterému dochází, když se kůň rozhodne být členem „lidského stáda“ a potom okamžik následování (angl. Follow Up), kdy i několik málo kroků za pohybem člověka dokazuje, že zvíře je ochotno pro něj něco udělat a nepovažuje jej pouze za záchytný bod v prostoru výcvikové ohrady nebo za zdroj pamlsků. Když kůň naváže s jezdcem takovýto vztah, cítí se v jeho blízkosti bezpečněji a dá se s ním snáze pracovat a manipulovat.

Aby se kůň do pomyslného stáda přidal, musí z něj být nejprve vyhnán a nebo mít jiný důvod, proč hledat ochranu skupiny. Když jej přivedete do výcvikové ohrady, začne se nejspíš pást, v případě problémového koně bude před člověkem utíkat nebo na něj útočit. Obyčejný kůň ho ale bude s největší pravděpodobností ignorovat, v lepším případě zkusí vyžebrat nějaký pamlsek.
Proto je třeba koně od sebe odehnat. Nejsnazší způsob, jak toho dosáhnout, je vytvořit dojem, že člověk je dravec, který ho chce ulovit. Kůň se dá na útěk podél stěn ohrady, ale jakmile uběhne něco přes půl kilometru, napoví mu instinkt, že má zastavit. V přírodě zvíře zastaví a ohlédne se, aby zhodnotilo situaci, jinak by se uštvalo k smrti. V kruhové ohradě sice nedojde k úplnému zastavení, ale kůň projeví zájem o toho zvláštního predátora, který, jak se zdá, není tak nebezpečný. Člověk v tuto chvíli dá najevo, že nebezpečí, které představuje, není nijak velké, a nechá koně zhodnotit situaci. Ten dojde na základě gestiky k závěru, že by bylo výhodnější zkusit se přidat do stáda, ve kterém se bude cítit lépe. Začne se pomocí pohybů a postojů ptát, jestli se smí přidat ke člověku, a ten mu již jen musí správně odpovědět. Pokud se toto podaří a nedojde ke zmatení koně nesmyslným chováním, rád učiní ten poslední krok a vzniklé „stádo“, vedené jezdcem, pro něj bude představovat jistotu a bezpečí, a proto se bude snažit jej pokud možno neopouštět, nebo se k němu přinejmenším vracet. Dokud je ještě řeč o teoretické stránce věci, trochu specifikuji pojem „výcviková ohrada“. Jedná se o prostor, nejčastěji kruhového tvaru, který má v ideálním případě průměr cca 16m a je do výška 2,5m pevně ohrazena. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že práce s koněm se dá provádět i v prostoru obdélníkovém či čtvercovém, s ohrazením tvořeným obyčejnou páskou, přivázanou na plastových ohradníkových tyčích. Samozřejmě však záleží na tom, s jakým koněm se pracuje – i mě se stalo, že moje kobylka 110 cm vysokou pásku jednoduše přeskočila. Znám však i cvičitelku, které se daří provádět Join Up s koněm na lonži (tj. 7,5 – 10m dlouhé lano, na kterém je kůň přivázaný, když běhá kolem člověka), z čehož plyne, že není tolik důležité kde a kdy, nýbrž jakým způsobem se s koněm komunikuje.