Mno, moc se mi do toho sice nechtělo, ale něco sem o sobě napsat musím... Tak tedy od začátku - narodila jsem se 14. ledna 1989 v Brně. Ehm, potom následovalo stěhování, vesnická základka, pak škola ve městě a víceletej gympl, rozvod našich... Prostě pár takových maličkostí, které skončily tím, že teď bydlím v Koclířově u Svitav (takovej opuštěnej kráter) a příští rok mám maturovat. Mamča, se kterou bydlím, si našla fajn přítele (i když má svý mouchy - prostě chlapi, že), a mě se po dlouhé a složité historii mého pohybu kolem koní podařilo si jednoho takového lichokopytníka přivést domů. Viz. Vaneska :-)
Jinak ke koním a ostatním zvířátkům jsem tíhla vždycky. Jezdit jsem začala za pochybných okolností na zabijácké týrané kobyle Katě. Byla to francouzská klusačka, asi čtrnáctiletá, která nenáviděla všechny lidi. Moc je nenáviděla. Jenom pár holek, včetně mě, se k ní mohlo přiblížit, jenže ty starší a zkušenější, se kterýma jsem do stáje chodila, se brzy začaly zajímat víc o kluky, než o koně. Ehm, zapomněla jsem poznamenat, že Katuška patřila jednomu chlápkovi, co pracoval na dráze a byl věčně v lihu, takže jsme se mu o ni staraly výměnou za ježdění. Když se na ni holky vykašlaly, ještě na mě nebyla zvyklá, a trvalo půl roku, než jsem ji mohla vodit na vodítku, aniž by mě pokousala, a čistit ji bez schytání kopance. A pak jsem ji poprvé nasedlala a jela jsem... Párkrát jsem to sice viděla u holek, ale jinak jsem všechny postupy vyčetla z knížek. Katunce jsem absolutně důvěřovala. I když se po mně občas ohnala kopytem nebo zkusila kousnout, byly to jen projevy jejího smyslu pro humor. Kdyby to tenkrát myslela vážně, už bych tohle nepsala.
Jenže přišla doba, kdy si holčiny opět rozmyslely svůj postoj k jezdectví a vrátily se do stáje, přičemž mě (o pár let mladší) bez problémů vyrazily. A tak přišel Blackie - můj vlastní kůň. Byl to krásný tmavý hnědák, valášek z turistické jízdárny. Měl nádherné chody a téměř apatickou povahu, naprostý opak Katušáčka. Trochu pohublý, ale to přece vykrmíme... Nevykrmili jsme. Asi po týdnu, co jsem Blacka měla, se mu udělala na zadní noze ošklivá flegmona - klid ve stáji a nechladit !!! Jenže holky prostě urazily zámek a na koníkovi jezdily, potom mu nateklou nohu chladily studenou vodou a tvrdily, že ho týrám zavřeného v boxe (samo, že jsem s ním chodila krokovat, ale to jsem jim vysvětlit nedokázala). Nakonec se noha spravila a mohl na ni klidně došlapovat, ale chronický otok zůstal. Po dvou měsících (10. 10. 2003) se Blackáček zhroutil. Přivolaný veterinář řekl jen: "Zkolaboval mu metabolismus, to budou játra nebo ledviny. Zkuste vydržet do rána." To bylo všechno. Ani nic neudělal. Druhý den Blackie už nebyl.
Rok a tři dny poté odvezli Katu. Ani jsem netušila, že je na prodej, a majitel za ni navíc vzal jenom 4000!!! Za pár dnů v nové stáji ji utratili, protože k sobě nikoho nepustila ani se žrádlem. Byla jsem tenkrát ještě děcko, ale možná, kdybych to věděla...
Potom následovaly čtyři utrápené roky bez koní, plné pláče a proseb a studování teorie, když se nenabízela žádná praxe. Nakonec se to ale podařilo. S podporou babičky a mámina přítele jsme dosáhli jejího kýženého: ANO. Už jen vybrat si toho pravého lichokopytníka.
Právě skvělá, i když lidmi zničená povaha mojeho Ušáčka, její krása, odolnost a dluh, který jsem vůči ní měla, mě přiměly vybrat si ze všech nabízených koní na prodej právě Vanesku. Jako bych na ní chtěla vynahradit to, co jsem u Katy nedokázala. Van byla taky týraná, ale nereagovala na to agresivitou, nýbrž naopak - strachem. Dělám, co můžu, abych jí pomohla znovu najít cestu k lidem a zatím se mi to daří, mimo jiné i díky metodám M. Robertse, a Vanes mi za to dělá radost každým sebemenším pokrokem. Doufám, že to tak půjde i dál.